Recenze: Náš vůdce

5. dubna 2014 v 18:10 | Sara Whitney
Název: Náš vůdce (Die Welle)
Délka: 110 minut
Rok vydání: 2008
Režie: Dennis Gansel
Žánr: drama, psychologický, thriller
Anotace:
Německo. Současnost. Rainer Wenger, učitel na gymnáziu, se v rámci Projektového týdne na téma "Státní formy" uchází o vedení kurzu zabývajícího se anarchií. Toto téma je mu blízké, jako mladý se dodržováním pravidel moc nezabýval a nějakou dobu dokonce bydlel i ve squatu. I přes jeho protesty je mu ale přidělen kurz druhý, zabývající se diktaturou.
V jeho rámci se Wenger rozhodne vyzkoušet pokus. Chce studentům prakticky ukázat, jak diktatura vzniká. V této době si ale ani v nejmenším nedovede představit, co to bude mít za následky...
Začne to nenápadně, Rainer se se studenty baví o diktaturách a postupně zavádí nová pravidla. Z oddělených skupinek studentů se začíná stávat jedna velká uniformovaná skupina - Vlna. A studenti začínají vyčleňovat ty, kteří se odmítají podrobit skupinovým pravidlům. Pedagogický experiment se šeredně zvrtává...
Stále ještě si myslíte, že diktatura v dnešní době není nemožná?


Vlastní názor:
Die Welle nám byl puštěn na hodině německé konverzace a musím říct, že po prvních několika minutách jsem z něj příliš nadšená nebyla. S jeho dějem jsem nebyla obeznámena (hanba mi) a dle prvních minut to vypadalo, že to bude zase další hloupá komedie, navíc s mně nepříliš sympatickým hlavním protagonistou, pouštějícím si v autě příliš nahlas hudbu, které zrovna neholduji. Nemohla jsem se více mýlit.
Komedie je to poslední, čím by film mohl být. Zpracovává především pro Němce velmi citlivé téma, téma diktatury a toho, zda by mohla vzniknout i v dnešní době, v civilizované evropské zemi, kde má každý díky televizi a internetu přístup k nejnovějšém zprávám i nepřebernému množství informací.
Možná si myslíte, že to přece není možné. Věřte, že film vás velmi rychle vyvede z omylu a ukáže, jak až směšně jednoduché je i dnes přesvědčit o něčem velkou masu lidí. Možná ještě jednodušší než dříve. Internet je totiž zbraní dvojsečnou a i pro něj platí rčení - dobrý sluha, ale špatný pán. Všechno se po něm šíří rychlostí blesku a lidé se na něm mohou sdružovat do uzavřených skupin, které se špatně odhalují.
Ještě náchylnější jsou k nejrůznějšímu přesvědčování děti a mladí lidé. Stačí k tomu učitel, jenž je dokáže nadchnout a dát jim v období, kdy ještě stále hledají svou identitu, nějaký cíl či skupinu, do níž by mohli patřit. Skupinu, ve které jsou si rovní jak ti "populární", tak i outsideři. Jenže v této době si ani sám učitel neumí představit, kam jeho projekt povede a že se z něj stane rozjetý vlak, který už nepůjde zastavit.
Celou dobu příběh postupně graduje a divák už od poloviny tuší, že tohle nemůže dopadnout dobře. Byla jsem na tom stejně, ale ani tohle mé tušení nezmírnilo studenou sprchu na konci a šok z toho, kam až nevinný experiment může zajít a především, jaký má dopad na labilnější a snadněji ovlivnitelné jedince.
Z většiny studentů se postupně stávají ovce, ačkoliv ještě několik dní předtím lpěli na své jedinečnosti a nezávislosti, jen několik jich odmítne přistoupit na skupinová pravidla a odejdou. Tato část filmu byla obzvlášť přesvědčivá, protože takto to není jen na několika školách, nýbrž na mnoha.
Většina studentů se totiž jeden druhému podobá mnohem víc, než by se mohlo zdát a než by si byli ochotní připustit. Všichni chceme být originální, když se ale člověk rozhlédne, zjistí, že valná většina z nás ve výsledku nosí to co ostatní, myslí si to samé co ostatní. Nakonec se ukazuje, že spíše než být originální chceme se svou "originalitou" zapadnout do davu. Je jen málo těch, co mají odvahu být skutečně jiní.


Dav nám totiž dává sílu, připadáme si v něm jistější, sebevědomější, odvážnější. Chceme být ovládáni, ono je totiž mnohem snažší nechat rozhodování na někom jiném, než to udělat sám. Podřídit se. Je snadnější pak vinit ostatní ze svého neúspěchu. Tohle všechno Die Welle ukazuje velmi realisticky, bez příkras. Podněcuje k přemýšlení. Já sama jsem o něm přemýšlela ještě několik dní po shlédnutí a ani teď jsem ho úplně nevyhnala z hlavy.
Film se mi celkově moc líbil, ale to neznamená, že byl úplně bez chyb, nejvíce mě zarazilo to, že již dvanáctileté děti v něm regulérně kouřily, je mi jasné, že u nás se nějaké takové také najdou, ale že by to byl každý druhý, to se mi nechce věřit. To samé, že většina patnáctiletých a šestnáctiletých v něm bere drogy. Přišlo mi to poněkud nadsazené.
Nevím, zda mohu tak úplně říct, že jsem si nějakou z postav oblíbila, protože každá udělala něco, s čím bych se nemohla ztotožnit či co mi vyloženě šlo proti srsti, nejsympatičtější mi ale přišel pan Wenger a musím říct, že kdyby naši učitelé měli alespoň polovinu jeho zápalu a nadšení do výuky, určitě by to v našich hodinách vypadalo trochu jinak. Jsem ale velmi ráda, že nemají jeho krátkozrakost. Na konci jsem s ním velmi soucítila, ale zároveň jsem nemohla říct, že si o to tak trochu nekoledoval, když svému experimentu neučinil přítřž již s prvním signálem, že něco není úplně v pořádku.
Dále jsem poměrně souhlasila s Karo, i když její namyšlenost mi dost často brnkala na nervy a měla jsem docela ráda i Marca, jejího přítele, který si dokázal uvědomit, co zatím Rainerovi unikalo, a dal finální podnět k tomu, aby se celému projektu učinila přítrž.
Všichni herci ve filmu hrají poměrně obstojně, samozřejmě výkon na Oscara to tedy vážně není, ale zde to ani není potřeba, příběh mluví sám za sebe. Příjemným překvapením pro mě pak byla přítomnost dvou herců, které jsem znala již z dřívějška, konkrétně z německého seriálu z lékařského prostředí - Deník doktorky.
Ani hudba či kostýmní výprava nestojí moc za zmínku, co se taky dá čekat, když se většina příběhu odehrává ve školních lavicích. Jediný výraznější moment, co se týče hudby, byl pro mě na začátku a ten nebyl, jak už jsem se zmínila, moc příjemný.
Die Welle je velmi zajímavý, napínavý a neotřelý film. Donutí vás se zamyslet. Přilepí vás k obrazovce či monitoru vašeho počítače. Je to sociální sonda, ze které mrazí. O to víc, že příběh byl natočen podle skutečné události. Není to tedy verze toho, co by se mohlo stát kdekoliv na světě, ale toho, co se již stalo a co se může klidně stát znovu. Rozhodně tento film doporučuji.
Hodnocení: 85%

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Aya Aya | Web | 6. dubna 2014 v 10:57 | Reagovat

I když já osobně moc taková témata filmů nemusím a jde mi to prosti srsti, líbí se mi, jak tento film popisuješ. I když v prvních pár minutách nemáš ponění, o co ve filmu půjde, pak tě to úplně vyvede z míry, že? :D Jak jsi zmiňovala to kouření 12 letých dětí, myslím, že dneska je to i mnohem horší, i když ne asi v takové míře... Vážně to vypadá zvláštně, tak třeba se mi v hodinách němčiny někdy poštěstí. Už o filmech padla zmínka.. :D Sama se do toho ale pouštět nebudu.

2 S c a r s S c a r s | Web | 14. dubna 2014 v 20:08 | Reagovat

Nemyslím si, že bych si podobný film sama pustila, ale když jsme na něj šli se školou, nebylo moc na výběr a vidina jednoho dne bez školy přece nemohla nikoho urazit. Vesměs jsme se s třídou nikdy na filmech neshodli, ale když jsem potom odcházeli z kina, všichni jenom nadšeně přikyvovali a byli z toho úplně vedle. Ten samý pocit jsem měla i já sama a ještě dnes si na ten film moc dobře pamatuju. Jak jsi napsala, bylo tam pár věcí, které nebyli úplně bez chyby, ale myšlenka je skvělá a skutečně donutí se nad filmem zamyslet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama