Recenze: Spící město

18. února 2014 v 15:53 | Sara Whitney |  Knihy
Název: Spící město
Autor: Martin Vopěnka
Série: Spící město (#1)
Ilustrace: Daniela Olejníková
Nakladatelství: Fragment
Rok vydání: 2011
Počet stran: 272
Žánr: dobrodružný, sci-fi
Oficiální anotace:
Vydejte se na dobrodružnou cestu do světa, kde všichni rodiče spí a kde začíná nemilosrdný boj o přežití dětí ve světě ostatních dospělých...









Vlastní názor:
Dlouho už jsem nečetla nic od českého autora či autorky, a tak jsem si řekla, že je třeba to napravit. Na zmínku o knize jsem narazila v novinách, kde byla poměrně chválena, již před nějakým časem a zaujalo mě její téma, dodatečně jsem pak zjistila, že autor je poměrně oceňován, a bylo rozhodnuto.
Musím říct, že jsem nakonec dostala něco trochu jiného, než jsem očekávala, ale rozhodně ne špatného. Ke knize mám pár výtek, jako její největší slabinu vidím její předvídatelnost pro všechny nad dvanáct let, ale jako celek se mi líbila a hlavně, přinutila mě bát se o její hlavní hrdiny, probudila ve mně emoce.
Obálka knihy je opravdu velmi zdařilá, ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. A nemyslím si to pouze já, ale téměř všichni, kterým se dostala do ruky. V knize jsou také nádherné ilustrace, jež jsou dílem Daniely Olejníkové. Jsou hodně zvláštní, ale dle mého názoru přesně vyjadřují atmosféru celého příběhu. Jedinou výtkou, kterou tak ke Spícímu městu mám, co se týče grafické úpravy, je to modré písmo.
Martin Vopěnka je český autor, studoval na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT. Jako mladý hodně cestoval, především po Rumunsku, Řecku a Bulharsku, dokonce pobýval na mini polární stanici polárníka Jaroslava Pavlíčka na ostrově Nelson v Antarktidě. Do dnešní doby napsal včetně trilogie Spící město již čtrnáct knih.
Jak už jsem se zmínila na začátku, největší nedostatkem knihy je její předvídatelnost pro staršího čtenáře, kdykoliv totiž naši hrdinové někoho potkají, je mu hned jasné, zda je postava taková, za jakou se vydává a skutečně chce sourozencům pomoci či zda je chce jenom využít, podvést nebo okrást. Častokrát je možné odhadnout další vývoj událostí již několik stran dopředu, a to knize trochu ubírá na napínavosti, nikoliv však naštěstí na čtivosti.
Autor na nejrůznějších situacích ilustruje, co je správné a co ne, dělá to ale až příliš často a příliš okatě. Když už rozdávat morální ponaučení, což občas sice rozhodně není na škodu, myslím si, že je lepší dělat to spíše nenápadně, mezi řádky, nechat čtenáře udělat si na situaci případně vykonaný skutek vlastní názor, nechat ho uvažovat, ne mu vnucovat své názory.


V knize je taktéž kladen velký důraz na rodinu a její soudržnost, což považuji v dnešní době vysoké rozvodovosti za důležité, jako by ale zapomínal na ostatní mezilidské vztahy, nechce se mi věřit, že sourozenci v knize, v každém ohledu stejní jako ostatní děti, by neměli žádné kamarády, ať už na sídlišti, kde žijí, nebo ve škole. Zdá se mi, že je autor záměrně zavřel do bubliny, jenže takhle to v normálním světě opravdu nefunguje. Zvlášť u patnáctiletého Kryštofa mě to opravdu zarazilo, ale k jeho postavě mám obecně více výtek.
Předně jsem mu nevěřila jeho věk, protože kluk v tomto věku se rozhodně chová jinak, neznám ve svém okolí jediného, který by tak moc vzhlížel ke svému otci a v běžných životních situacích si nevědel vůbec rady. Ač byl ze čtyř sourozenců nejstarší a tudíž by měl převzít iniciativu a své sestry a malého brášku utěšit, byl na tom stejně jako oni. Mentálně byl nanejvýš na úrovni svých dvanáctiletých sester.
Moc se mi ale líbily pasáže knihy, které byly vyprávěny z pohledu benjamínka rodiny - malého Samuela, protože dětské myšlení autor umí vystihnout skvěle. Malé děti myslí úplně jinak než dospělí a spoustu věcí vnímají jinak, to ale neznamená, že by si občas neuměly poradit lépe než oni.
Kniha mě také dostala po emocionální stránce, celou dobu jsem si nemohla pomoci a přemýšlela jsem, proč se k sobě lidé chovají takto, místo aby si navzájem pomáhali. Cítila jsem se smutná a prázdná. Tento příběh ukazuje, že v celé společnosti i v nás samotných probíhá neustálý souboj mezi nezištnou pomocí a vidinou vlastního prospěchu a v krizových situacích bohužel často převládá druhá možnost.
Jak už je asi z předchozích odstavců jasné, Kryštofa jsem si kvůli jeho charakteru a jisté neuvěřitelnosti moc neoblíbila, naopak mou nejoblíbenější postavou se stal Samuel, protože ačkoliv i on měl občas momenty, kdy měl člověk chuť ho okřiknout, byl uvěřitelnou postavou, z jejíhož pohledu jsem si příběh i přes jeho předvídatelnost opravdu užívala a po celou dobu jsem se o něj bála a přála si, aby vše dobře dopadlo. Co se týče dvojčat, měla jsem ráda obě, občas jsem si příběh užívala více z pohledu Kristýny, občas z pohledu Emy.
Příběh je psán v Er-formě v minulém čase, ve vyprávění se střídají všichni čtyři sourozenci. Díky tomu vidíme každou situaci z různých perspektiv, což je opravdu zajímavé a ani pak tolik nevadí, že dětem kvůli třetí osobě tolik nevidíme do hlavy. Na knize je znát, že autor jich už má za sebou přes desítku, kniha se čte snadno, téměř sama a ani když odhadnete, co se bude dít dál, neztrácí na čtivosti.
Co se týče hodnocení, jsem rozpolcená, Spící město má mnoho dobrých momentů, ale také své chyby, které nelze jen tak přejít. Dětem bych ji doporučila určitě, je to zase něco úplně jiného, z knihy se mohou dozvědět spoustu zajímavých věcí a prožijí netradiční dobrodružství s hrdiny svého věku. S doporučením pro starší a zkušenější čtenáře váhám, příběh je bohužel poměrně předvídatelný, na druhou stranu je to zajímavá sonda do lidské mysli především při krizových a vypjatých situacích. Zkuste a uvidíte sami.
Hodnocení: 70%

Za poskytnutí recenzního výtisku bych tímto ráda poděkovala nakladatelství Fragment.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hikari ひかり (SB) Hikari ひかり (SB) | Web | 21. února 2014 v 12:30 | Reagovat

Nemuselo by to být špatné. Sci-Fi mám ráda ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama