Recenze: Měděný jezdec

2. ledna 2014 v 18:34 | Sara Whitney
Název: Měděný jezdec (The Bronze Horseman)
Autorka: Paullina Simons
Série: Měděný jezdec (#1)
Přeložili: Josef Orel a Marie Orlová
Nakladatelství: Ikar
Rok vydání: 2013 (1. vydání - 2004)
Počet stran: 616
Žánr: historický, romantický
Oficiální anotace:
Rok 1941. Leningrad. Město zašlé slávy, kde velkolepé bulváry a výstavní paláce z dob minulých kontrastují se stísněnými komunálními byty a šedou realitou stalinského Ruska.
V Evropě zuří válka, která má brzy osudově zasáhnout i do života Taťány Metanovové. Právě v den, kdy Němci napadnou Rusko, se Taťána poprvé zamiluje - a vzápětí pocítí trpkost zakázané lásky, neboť nadporučík Alexandr Bělov je vyvoleným její sestry Dáši. Situaci navíc komplikuje i skutečnost, že jediný člověk, jenž zná Alexandrovu pravou totožnost, je jeho bývalý přítel Dimitrij, který si myslí na Taťánu.
A tak se milenci, kteří nedokáží odolat vlastní touze, scházejí tajně, aby neranili Dášiny city a neohrozili Alexandrův život, zatímco válka kolem nich nabírá na obrátkách. Když město sevře německá blokáda, hladomor a nelítostná zima, do vztahu Taťány a Alexandra vstoupí zoufalství a všudypřítomný strach ze smrti.
Vlastní názor:
Vlastně ještě stále nevím, co mám o Měděném jezdci napsat, protože se mi zdá, že tahle kniha se snad slovy ani popsat nedá. Něco tak skvělého, tak dojemného, napínavého a hlubokého jsem už dlouho nečetla. Ostatní mnou chválené knihy za letošní, ba i předchozí roky, blednou v jejím stínu. I tři dny po dočtení o ní pořád přemýšlím a nemohu se dočkat, až sáhnu po druhém dílu.
Jak Taťána tak i Alexandr si mě naprosto získali a já hltala stránku za stránkou. Knihu jsem odkládala jen kvůli jídlu a spánku a kdyby mi kniha běhěm těch čtyř dnů, co jsem ji četla, pravidelně kolem dvanácté hodiny večerní už únavou nepadala z ruky, četla bych snad celou noc, jen abych se dozvěděla, co bude dál.
Obálka druhého vydání je opravdu překrásná, a to nejen ve srovnání s graficky nepříliš povedeným prvním vydáním. Celá série má jednotné obálky, za což jsem opravdu ráda, vhodně zvolený font písma i rozložení jednotlivých prvků. Obálka prvního dílu ve mně vyvolává melancholii a věřím, že takhle nějak zasněžený Leningrad opravdu vypadal.
Paullina Simons je americká spisovatelka, narozená v Leningradu (dnešní Petrohrad), v Sovětském svazu. S rodiči se do USA přestěhovala v deseti letech. O kariéře spisovatelky snila již od malička, vystudovala ale politologii na Kansaské univerzitě, poté pracovala jako novinářka pro Financial News Network a překladatelka, nyní je spisovatelkou na plný úvazek. Je autorkou 11 knih, nejvíce se ale proslavila právě Měděným jezdcem.
Musím říct, že jsem se nejdříve docela bála délky knihy, protože v případě takové délky je nutné mít vše promyšlené do posledního detailu, do posledního slova a je tak snadné zamotat se do vlastního příběhu. Jakmile jsem se ale pustila do čtení, všechny mé obavy zmizely. Každá věta byla napsána s takovou lehkostí a samozřejmostí, nic nepřebývalo ani nechybělo, autorka mě okamžitě vtáhla do příběhu a nechala mě vydechnout až po jeho dočtení. To jsem byla ale naprosto emociálně vyždímaná a v nitru úplně prázdná.


Autorka má v malíčku všechny historické detaily, z části určitě i proto, že se v Rusku narodila a strávila tam deset let svého života, a i to přispělo k tomu, abych si čtení opravdu užila. Je to opravdu obdivuhodné, protože čím delší text, tím větší je pravděpodobnost, že se tam nějaká chyba vloudí. Rozhodně nejvíc jsem byla fascinovaná autorčinou znalostí nejrůznějších zbraní, používaných za druhé světové války, to si rozhodně vyžádalo spoustu hodin ve studovně či dlouhý rozhovor s expertem.
Kniha je nabytá akcí, ale autorka mně nechala občas chvilku i vydechnout. Ale i když se zrovna nedělo nic dechberoucího, zvládla udržet mou pozornost, dokonce si myslím, že část, kde popisovala Leningradskou blokádu den za dnem, byla i přes své pomalější tempo tou nejlepší částí knihy. Paullina v ní všechno vykreslila opravdu realisticky (stejně jako ve zbytku knihy) a já si po většinu času opravdu připadala, jako bych tam byla. Přestože jsem v tu dobu byla po obědě, v žaludku jsem měla takový prázdný pocit, jako bych už několik dní skoro nic nejedla a cítila jsem se stejně sklesle a beznadějně jako Taťána.
Co totiž (kromě všeho ostatního) Paullina Simmons bravurně zvládá, je vykreslení emocí. Všechno působí naprosto reálně, její postavy po celou dobu čtení jako by dýchaly hned vedle vás. Při vykreslení jich samotných a toho, co cítí, jde do hloubky, přiměje vás starat se o Taťánu i Alexandra, i kdybyste nechtěli.
Oproti jejím postavám mnoho dalších charakterů z jiných knih působí ploše. Spousta autorů má prostě dobré a špatné postavy, občas nějaké, které si na špatné hrají, ale ve skutečnosti jsou dobrými a naopak. Její postavy ale mají dobré i špatné vlastnosti, o většině z nich nemůžete říct, že by byly jednodušše hodné či zlé, dokonce i Taťána a Alexandr se někdy nezachovají tak úplně dobře a i jinak zbabělá a sobecká postava může překvapit.
Taťána je ale jinak jedna z nejobětavějších a nejhodnějších hrdinek, jaké jsem kdy poznala. Denně za blokády chodí vyzvedávat přídělové lístky pro všechny a nikdy si nestěžuje, chodí ve sněhu i mrazu, za bombardování, s každodenním rizikem, že ji přepadnou hladoví výrostci. Raději se vzdá Alexandra, než aby ranila svou milovanou sestru Dášu, rozdává vlastní jídlo hladovým sousedům, kteří si neudělali zásobu potravin. Není to ale hlavní hrdinka, která by si zároveň neuměla stát za svým, bojovat, která by neměla silnou vůli. Zpočátku je sice naivní a bezstarostná, o svou naivitu ale brzy přichází a co se mi na ní opravdu moc líbilo, bylo její dospění, psychický vývoj. Na konci románu to nebyla ta samá Taťja jako na začátku.

The Bronze Horseman

Alexandr je na tom podobně, v průběhu románu taktéž prochází změnou a za co jsem autorce v duchu několikrát děkovala je to, že z něj neudělala pana Dokonalého. Naopak, Alexandr má pár pěkných kostlivců ve skříni, ty ho ale nakonec dělají ještě skutečnějším a uvěřitelnějším. Stejně jako Taťána je hodný a obětavý a líbila se mi jeho schopnost předvídat, co se bude dít dál, které město bude obsazeno Němci, kdy si bude potřeba nakoupit potraviny, a to, že vycházela z jeho několikaletých zkušeností jako vojáka a nebyla to jen nějaký ničím nepodložený výstřelek.
Nedá se říct, že bych si ostatní postavy oblíbila tolik jako ústřední dvojici, ale měla jsem docela ráda Taťáninu sestřenici Marinu, a to i přesto, že byla poměrně sobecká a z hladu byla schopná sníst příděly či zásobu celé rodině a laskavého plukovníka Stěpanova. Dáša pro mě byla hodně rozporuplnou postavou, v určitém okamžiku jsem ji měla ráda, v jiném bych jí nejraději vynadala za to, jak se k Táně chovala. A takhle to bylo s většinou vedlejších postav.
Vztah Taťány a Šury tu nebudu moc rozebírat, protože to by bylo na několiv stran, můžu jen říct, že autorka jim rozhodně nedá nic zadarmo a že jsou spolu naprosto úžasní (když se zrovna nehádají).
Autorčin styl psaní mi sedl okamžitě, po několika stranách jsem věděla, že pokud to bude zajímavé i příběhově, kniha se mi určitě bude líbit. Paullina střídá mezi pohledem Táničky a Alexandra, takže můžeme vidět, jak se na určité věci a situace dívají oba naši hlavní hrdinové a přestože nepíše v první osobě, je tak přesvědčivá, že i tak jsem měla pocit, že jim vidím přímo do hlavy a vše jsem mohla sledovat jejich očima.
Abych to tak shrnula, tohle je kniha, kterou si musíte přečíst, kniha, pro kterou mají všechny stupnice příliš malý rozsah, pro kterou je i nejvyšší hodnocení málo. Její oblíbenost dokazuje nejen velmi vysoké hodnocení na Goodreads a kupa kladných recenzí všude po internetu, ale i to, že se jej první vydání úplně vyprodalo. Najde se jen málo lidí, kterým by se kniha vyloženě nelíbila. Já jsem z ní byla úplně nadšená a nemůžu se dočkat, až se pustím do druhého dílu. Mé nadšení bude zrcadlit i mé hodnocení, jelikiož jsem se rozhodla udělit svých prvních 100%. Jinak to ani nejde.
Hodnocení: 100%
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 2. ledna 2014 v 23:07 | Reagovat

To zní dobře.

2 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 3. ledna 2014 v 15:57 | Reagovat

Mám pocit, že něco takového jsem záhlédla u nás doma, než si to příbuzní odvezli. Takže se vyptám a popřípadně přečtu ^^ pěkná recenze :)

3 Hikari ひかり (SB) Hikari ひかり (SB) | Web | 4. ledna 2014 v 14:45 | Reagovat

100% o.o Tak to musí být vážně dobrá knížka! Asi si ji koupím až dočtu HG. Historické příběhy mě baví :3

4 Mrs. Writer Mrs. Writer | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 18:16 | Reagovat

Páni, vidím dobře? Dala si tomu opravdu 100%? A kniha se nedá ani slovy popsat..? O.o A já nad ní pořád váhala! :D Dobře, tvá recenze mě přesvědčila o tom, že ji asi doopravdy nutně potřebuji! Má ale víc dílů, pokud vím.. ehm, nevíš, vyjde mě to hodně draho? :D Jsem na to ale vážně zvědavá, díky za super recenzi! :3 Mimochodem (jsem moc zvědavý člověk já vím) budeš nakonec psát recenze i pro Yukata.cz? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama