Recenze: Genius Party Beyond

13. července 2016 v 14:00 | Sara Whitney |  Anime
Název: Genius Party Beyond (Genius Party 2)
Počet epizod: 5 (15 minut epizoda)
Rok vydání: 2008
Studio: 4°C
Režiséři: Mahiro Maeda, Nakazawa Kazuto, Ohira Shinya, Tanaka Tatsuyuki, Morimoto Kouji
Žánr: akční, fantasy, sci-fi
Anotace:
Genius Party Beyond je souborem pěti krátkých anime, na něž nezbylo místo v antologii předchozí, nazvané Genius Party. Celý projekt má opět pod patronátem studio 4°C.
Soubor otevírá anime nazvané Gala, zabývající se dopadem obrovského kulovitého objektu do poklidné vesnice, která má hudebně nadané obyvatele. Druhá epizoda, Moondrive, pak sleduje tlupu neurvalých hledačů pokladů, kteří se, aby dosáhli svého, neštítí tu a tam použít trochu toho násilí.
Následující epizoda, pojenovaná Wanwa the Doggy, sleduje jedno malé dítě, které se ocitne v napínavém snu, jenž se však velice rychle změní v noční můru. Čtvrtá epizoda, Toujin Kit, sleduje ženu pašující podivná mimozemská stvoření, která přestrojuje za plyšáky. Antologii uzavírá nejdelší z pěti anime, Dimension Bomb, zasazené do postapokalyptické budoucnosti, které vypráví příběh o přátelství a nenávisti.


Vlastní názor:
Genius Party Beyond je antologií zbývajících pěti děl, která nebyla vybrána do souboru předchozího, nazvaného Genius Party. To by mohlo vést k mylným domněnkám, že tento soubor je pouze jakousi cenou útěchy pro tvůrce, jejichž výtvor se nevešel do první antologie, a že je tedy lepší od něj nic neočekávat. Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Anime není jen důstojným následovníkem díla předchozího, ono jej v mnoha ohledech dokonce předčí.
Genius Party Beyond také snad ještě více než její předchůdce dokazuje, že vyprávět se dá jen s minimem slov či dokonce i zcela bez nich a že vizuální zpracování anime nemusí být jen prvoplánově líbivé, dokonce může být až esteticky nevzhledé, ale mělo by souznít s tím, o čem dané dílo pojednává. Být jakousi prodlouženou končetinou samotného příběhu, která divákovi poklepe na rameno a řekne, sleduj.
První epizoda, nazvaná Gala, sleduje skupinu vesničanů, jejichž poklidný život naruší pád záhadného kulovitého objektu z oblohy. Tato epizoda je z celého souboru nejslabší, a to zejména po vizuální stránce, která připomíná spíše jakýsi podřadný pořad pro děti či nepříliš kvalitní obrazový doprovod, na jehož vytvoření někdo pořádně šetřil. Tuhle epizodu ale zachraňuje překvapivý konec, který by odhadl jen málokdo, a výborný hudební doprovod.
Moondrive, sledující skupinku zapálených hledačů pokladů, jež pro ránu nejdou daleko, okamžitě zaujme netradičním vizuálním zpracováním, které vynikne ještě více, pokud jej porovnáme s nemastným neslaným stylem epizody první. I Moondrive má v rukávu pár zvratů, ty jsou však většnou pro každého, kdo není japonskou tvorbou či filmy obecně nepolíbený, poměrně předvídatelné. Tato epizoda také oplývá specifickým humorem, který spoléhá na opakující se, ač mírně pozměněný vtip, a který většinou nepadá na úrodnou půdu, i přesto ale přispívá k tvorbě svérázné atmosféry, jíž Moondrive oplývá.
Třetí epizoda, nazvaná Wanwa the Doggy, se zabývá podobným tématem jako Happy Machine, zařazená do první antologie, a to, jak vlastně vnímá svět malé dítě, které se sotva naučilo zadrmolit pár slov. Tentokrát se ocitáme v divokém snu jednoho batolete, jež má maminku v nemocnici, a v němž hraje velkou roli jeden psík a také jeden děsivě zlý obr.
Wanwa the Doggy je akční, kreativní a překypuje barvami. Mým osobním favoritem je scéna, kdy se malé batole prochází po kluzkém chodníku z ovocných nanuků, nevěda, co ho za pár kroků čeká. Tato scéna, stejně jako mnohé další, zdařile ukazuje, jak může takové miminko vlastně uvažovat a jak jeho stále se vyvíjející mozek zpracovává informace.


S tématem této epizody skvěle souzní také její výtvarné zpracování. Jednotlivé scény vypadají, jako by je někdo nakreslil křídou, mnohokrát dochází také ke změnám perspektivy, hlavní protagonisté mění svou velikost, jednou je obr pětkrát tak veliký jako naše batole a hrozí, že jej spolkne jako malinu, podruhé jej batole při zběsilé honičce málem přejede. Nakonec ale nic nepřekoná lásku, které takové malé dítě chová ke své mamince, která je pevným středobodem jeho jinak stále se proměňujícího světa.
Toujin Kit, odehrávající se v jakési blíže nespecifikované industriální budoucnosti, sleduje bezejmenou ženu, která pašuje podivná mimozemská stvoření, jež maskuje jako plyšová zvířata, v den, kdy je její nezákonná činnost odhalena. S tlumenými barvami prostředí zde kontrastuje ztvárnění mimozemských stvoření, která jsou vyvedena v nejrůznějších barvách a jejichž tvar se může libovolně proměňovat.
Přestože tato epizoda bez nejmenších potíží obstojí jak samostatně, tak i v rámci celého pětidílného souboru, neubránila jsem se v průběhu sledování rezignovanému povzdechu, že přesně takovouto zápletku bych si přála vidět rozvedenou do vícedílného seriálu místo stále se opakujících školních komedií a fantasy seriálů, jejichž tvůrci očividně netuší, že by se daly zasadit i jinam než jen do nepovedených napodobenin středověku a že jejich hrdinou nemusí být patnáctiletý kluk, který si myslí, že spolkl veškerou moudrost i krásu světa.
Dimension Bomb, jenž se stal mým osobním favoritem, je alegorickým příběhem o přátelství a nenávisti, který je zasazen do postapokalyptického světa. Rychle se střídající sekvence, na nichž si kreslíři skutečně vyhráli, a mnoho různých motivů i symbolů, které se objeví jen na několik málo sekund, činí z této epizody tu nejabstraktnější a zároveň nejtěžší na pochopení, a opakované shlédnutí tu proto rozhodně není od věci.
Dimension Bomb se pyšní taktéž skutečně brilantním hudebním doprovodem, který, ač se v něm opakuje jen několik málo motivů, efektivně napomáhá vyvolat v divákovi celou škálu emocí, především pak ale strach a jakýsi zvláštní pocit stísněnosti, který se prolíná s očekáváním.
Ani pokud jste ještě neměli tu čest vidět antologii předchozí, nenechte si Genius Party Beyond ujít. Jedná se o rozmanitý soubor děl, jejichž autoři se nebáli experimentovat a plně využít možností, které animované médium nabízí. Ve svém expermentu pak zašli ještě dále, než autoři prvního souboru, a stvořili tak zcela unikátní díla s převážně jedinečným vizuální stylem, která v krátkém časovém úseku svedou odvyprávět silné příběhy, které v divákovi zcela jistě zanechají silnou stopu.
Hodnocení na MyAnimeList: 7.41
Vlastní hodnocení: 80%


Zdroje obrázků: zde a zde
 

10 nejlepších knih roku 2015

15. ledna 2016 v 19:22 | Sara Whitney |  Knihy
Věřím, že ještě není úplně pozdě bilancovat nějakým způsobem uplynulý rok, i když přiznávám, že přicházím již krapet s křížkem po funuse. A protože, jak už jste si pravděpodobně stihli všimnout, jsem knihomolem do morku kostí, budu rok 2015 bilancovat na základě přečtených knih.
Za loňský rok jsem přečetla celkem 84 knih, čímž jsem o 34 knih překročila svůj původně stanovený počet. Tomuto číslu se mi zpětně těžko věří, protože v uplynulých letech se pobybovalo maximálně kolem padesáti, Goodreads ale (díkybohu) nelže. Měla jsem to štěstí natrefit na mnoho skvělých knih, stejně tak jsem ale přečetla i pár knih, z kterých jsem byla poměrně zklamaná. Podařilo se mi pokořit, stejně jako v roce 2013, tisícistránkovou knihu, a to konkrétně Bratry Karamazovy, na něž jsem si brousila zuby od doby, co jsme Dostojevského probírali ve škole.
Už ale bez zbytečných průtahů, zde je mých deset nejlepších knih uplynulého roku. Knihy nejsou seřazeny od njelepší po nejhorší, protože vybrat tu úplně nejlepší by pro mě byl doslova nadlidský úkol, nýbrž abecedně.


Bílá nemoc (K. Čapek)
Začneme klasikou. Bílá nemoc byla první hrou, kterou jsem od Karla Čapka četla a do dnešních dnů je i mou nejoblíbenější. Čapek jejím prostřednictvím varoval před nástupem nacismu v Německu, platnost příběhu, který ve svém díle předestírá, je ale stálá a univerzální. Dílo je skvěle vypointované a ukazuje, jak to častokrát v dějinách chodí. Nevím, proč tto Čapkovo dílo v naší povinné četbě chybí, coje místo by si tam totiž více než zasloužilo.
Jeden den Ivana Děnisoviče (A. Solženicyn)
Další klasika, která klasikou není bezdůvodně. Kouzlo téhle knihy spočívá v její jednoduchosti. Jeden den. Jeden pracovní tábor. Jeden veskrze obyčejný muž. Ano, Ivan Děnisovič není na první pohled ničím výjimečný, je jen jedním z tisíců vězňů. Postupně ale zjišťujeme, že má přece jen jednu, dvě výjimečné vlastnosti. Je neobyčejně vytrvalý, protože zatímco ostatní kroutí první či druhý rok, on už v táboře strávil pěknou řádku let a přestože ví, že ho ještě dlouho nepropustí, stále se drží. A co víc, ještě si na všem dokáže najít něco pozitivního, pracovní tábor ho nezlomil. A když to dokáže on, jakou výmluvu pak máme my?
Kafka na pobřeží (H. Murakami)
Ačkoliv jsem za uplynulý rok přečetla nemálo Murakamiho knih, první čtený Kafka na pobřeží pro mě nadále zůstává jeho nejlepším dílem. Jak už je u Murakamiho děl pravidlem, román je směsící takřka všeho, co jen si představíte, nejvýraznější roli ale hraje hledání sebe samotného, motiv putování, vnitřní proměny. Knihou se vinou dvě hlaví dějové linie, sledujeme dva hlavní hrdiny, Kafku Tamuru, patnáctiletého kluka, který se vydává na dlouhou cestu, aby našel sám sebe, a pana Nakatu, postaršího, lehce mentálně retardovaného muže, který má rád kočičky a je mnohem moudřejší, než vypadá. Samozřejmostí je pak prolínání reality a fikce.
Konec stříbrného věku (J. Cucui)
Pro japonskou literaturu mám slabost, ale tuhle knihu mohu s klidným srdcem doporučit i těm, kteří ji nijak zvlášť nevyhledávají. Jasutaka Cucui v ní čtenáři nabízí své velmi svérázné řešení jednoho z problémů, které momentálně zemi vycházejícího slunce hodně trápí, a to přestárlé populace, jež svým počtem výrazně převyšuje jak generaci do patnácti let, tak i pracující obyvatelstvo.
Cucui v knize kritizuje japonskou společnost, a činí tak s využitím černočerného humoru. Ve svém příběhu si rozhodně nebere servítky, důchodci, do vyhlášení vládní rezoluce, která říká, že jen jediný důchodce z každého okresu může přežít, mírumilovní stařečci a stařenky, se v něm mašlují jako na běžícícím pásu. Tato až absurdní přemíra násilí pak z románu vytváří společenskou satiru.
Krysař (V. Dyk)
Viktor Dyk byl vždy především básníkem, a proto není divu, že i jeho novela svým stylem přípomíná spíše dílo lyrické než epické. Krátké, až strohé věty, které v sobě ale zároveň skrývají neuvěřitelnu poetiku, jednoduché věty, v nichž se skrývá mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Až snová atmosféra neskutečna postavená do protikladu s realistickými prvky příběhu. Dyk stál na pomezí dvou literárních směrů, romantismu a realismu, a v krysařovi se mísí to nejlepší z obou.
Musím říci, že pro mě tato kniha byla jedním z největších překvapení minulého roku, především pro to, že jsem častokrát z české klasiky bývala zklamaná, a společně s několika dalšími skvělými českými díly, na které jsem loni natrefila, mě přesvědčila, že by bylo škoda českou literaturu zavrhnout.


Mechanický pomeranč (A. Burgess)
Povinná četba, o níž už jsem nyní rozhodnutá, že si ji vezmu k maturitě. Nic pro slabé povahy, násilí je v ní opravdu hodně, stejně jako v případě Konce stříbrného věku tam ale není zbytečně. Z knihy jsem nebyla nadšená okamžitě, jako u některých jiných na tomto seznamu, získala si mě postupně. Fascinoval mě jazyk, který si autor pro své postavy vytvořil, stejně tak jako postava hlavního "hrdiny" Alexe, zkaženého patnáctiletého mladíka, který miluje páchání násilí a vážnou hudbu. Burgess ve svém díle předkládá svůj názor na to, co dělá člověka člověkem, lidskou svodobu, vůli, lidskou společnost celkově i mnoho dalšího. A jsou to názory nadmíru zajímavé, nad kterými stojí za to zamyslet se.
Někdy prostě prší (M. Faber)
Naprosto náhodný výběr z knihovny. Líbila se mi svou jednoduchou obálkou i názvem. Autora jsem neznala a přebal mi o knize také moc neřekl, nevěděla jsem ani, že se jedná o sbírku povídek, přesto jsem se rozhodla si ji půjčit. A že to bylo sakra dobré rozhodnutí.
Každá povídka je jedinečná, naprosto odlišná od všech ostatních. Některé mají snový, fantazijní nádech, jiné mají tak reálný námět, až mrazí, u jíných se zase budete pousmívat nad autorovými trefnými poznámkami o lidském charakteru i současné západní společnosti. Za sebe mohu doporučit hlavně úvodní povídku, podle níž je kniha pojmenována, sci-fi povídku Ryby, Tunel lásky a Ovce, ve sbírce však není povídka, o níž bych mohla prohlásit, že se mi nelíbila. Faber je prostě talent s velkým T a já se těším, až si od něj budu moci přečíst něco dalšího.
Paměť mojí babičce (P. Hůlová)
Kniha se nedá doporučit všem, po prvních pár stránkách si ji pravděpodobně buďto zamilujete nebo ji znechuceně odhodíte. Nic mezi tím.Paměť mojí babičce je hodně zvláštní kniha, která dodnes vyvolává rozporuplné reakce. O tom, jestli je to dobrá či špatná kniha, se neshodneme dokonce ani u nás v rodině. Přestože dle mnohých odborníků na Mongolsko obsahuje kniha mnoho faktických chyb, já jsem si její čtení opravdu užila. Nejvíc na ní vyzdvihuji tu zvláštní atmosféru, která kniha dokáže navodit i realistické popsání vztahů v jedné mongolské rodině, kde skutečně nikdo není černobílý.
Parfém: Příběh vraha (P. Süskind)
Zmínky o této knize, případně o filmu, který na její motivy vznikl, se na mě uplynuý rok valily ze všech stran, až jsem v létě neodolala a knihu si půjčila v knihovně. Je to útlounká knížka, která ve mně "seděla" ještě hodně dlouho po dočtení.
Autor v Grenouillovi, hlavním hrdinovi knihy, vytvořil zcela zvláštní, ostýchám se napsat, lidskou bytost, protože Grenouille je spíše směsicí zvířete a zároveň nadčlověka, a tyto dvě bytosti se v něm neustále sváří. Silnou stránkou knihy ale není jen samotný protagonista/antagonista, ale také příběh, který zvláštností Grenouilla plně využívá. A co teprve ten konec! Ten je dílem génia.
Soukromá záležitost (K. Óe)
Soukromá záležitost nese autobiografické prvky, jak hlavní hrdina knihy, nazývaný Vrabčák, tak i Óe se museli vyrovnat s nelehkou životní situací, narozením postiženého dítěte. Autor tento proces v knize popisuje vskutku mistrně a nevyhýbá se ničemu, žádné téma s touto situací související pro něj není tabu. Z chování jeho "hrdiny" vám budev průběhu čtení až fyzicky špatně, tak silné emoce dokáže svým psaním Óe ve čtenáři vybudit. Mistrovské dílo. Nebyla bych to já, kdybych svůj výběr nezavršila opět japonskou knihou. Svůj žebříček tak uzavírám dílem Kenzaburóa Óeho, jednoho ze dvou japonských spisovatelů, jimž byla udělena Nobelova cena za literaturu. A můžete mi věřit, že ji nedostal bezdůvodně.

Za inspiraci k článku vděčím Trinity Estridge a jejímu článku Top 10 knih 2015

Opening týdne (#17)

9. srpna 2015 v 15:06 | Sara Whitney |  Opening týdne
Poslední dva týdyny byl blog prakticky v hibernaci (ne že by to v porovnání s posledními měsíci bylo něco výjimečného či zvláštního) tentokrát ale na vině nebyla má lenost, případně nedostatek času, nýbrž rodinná dovolená v salcburském kraji v Rakousku, plná krásných zážitků a velmi, velmi pomalého internetu. S ní se jako loni pojí otázka, zda byste měli zájem o, tentokrát rozsáhlejší, reportáž nejen ze samotného Salzburgu, ale okolí. Opět je po rozliknutí článku možnost vyjádřit se v anketě, případně komentářích. Teď už ale zpět k původnímu tématu.
Tentokrát jsem se rozhodla opět sáhnout mezi openingy, které poslouchám již nějaký ten čas, jelikož z nové tvorby mě tentorát nic příliš nezaujalo. Vybrala jsem opening k poměrně známému anime Higurashi no Naku Koro Ni, nazpívaný Eiko Shimamiyou, z něhož mě při poslechu doteď mrazí v zádech.


Proč zrovna tenhle?
Opening mě do dnešní doby tak úplně nepřestal děsit. Zvláště při prvních několika tónech se mrazení po zádech nevyhnu nikdy. Opening je symbolický, melancholický a poměrně děsivý. Má zvláštní, zlověstnou atmosféru, při níž se člověk neubrání pomyšlení, že za chvíli se musí stát něco hrozného (a taky že se stane, a ne jednou...)
Jak hudba, tak i slova a vizuání ztvárnění spolu souzní a dohromady vytváří velmi povedenou skladbu, ktera si rozhodně zaslouží více než jeden poslech. Jen asi není úplně rozumné poslouchat ji před spaním, možná by vás pak totiž ve snech přišel strašit Oyashiro-sama či roztomilé holčičky se sekáčkem v ruce...
 


4. blogové narozeniny

27. července 2015 v 15:34 | Sara Whitney |  Oznamy
Když jsem blogovat začínala, ani ve snu jsem si nedokázala představit, že budu moci jednoho dne napsat, že blog oslavil čtvrté narozeniny. A dnes je to tady. Za ty čtyři roky prošel nejen o samotný, ale především jeho obsah, tedy články, velkou proměnou, která odráží i proměnu mou. Došla jsem od článků, které by se recenzemi nedaly nazvat ani při té nejepší vůli a přimhouření obou očí a které byly sotva delší než toto oznámení, k článkům, za něž se, doufám, nemusím stydět a které snad alespoň někomu pomůžou s rozhodování, zda danému dílu věnovat svůj čas.
Díky blogu si při psaní téměř nemusím dávat pozor nejen na gramatické chyby, ale ani na stylistiku, přešly mi totiž do krve. Naučila jsem se mnohem lépe formulovat svůj názor, už neříkám a nepíšu jen líbí či nelíbí, ale umím odůvodnit i proč. Díky blogu se také každý den dostávám k mnoha zajímavým dílům, ať už jsou to nová anime, filmy, seriály či knihy. Ale především jsem díky blogu poznala mnoho milých lidí s podobnými zájmy, kteří jsou ochotní obětovat svůj čas a přečíst si výžblepty jednoho otaku a knihomola. Děkuji vám za všechny vaše komentáře, za každou návštěvu, moc to pro mě znamená. Protože co by byl blog bez svých čtenářů?
Abych tuto sentimentální ódu ukončila, než vám zvednu hladinu cukru v krvi na neúnosnou hladinu, doufám, že toto není poslední oslavený rok a že příští rok vás budu moci oblažit dalším zbytečným narozeninovým článkem.

Opening týdne (#16)

19. července 2015 v 20:58 | Sara Whitney |  Opening týdne
Tahle rubrika k mé a možná i vaší nelibosti skomírá prakticky od svého založení a větší pozornosti se jí dostává pouze v létě, kdy mám více volného času. Slibovat, že to bude jinak, asi nemá větší smysl, protože všichni víme, jak to dopadne, ale prozatím se alepoň během července a srpna můžete těšit na příliv zajímavých openingů.
Tentokrát jsem vybrala opening, na němž vlastně nic zvláštního na první poslech není. Čím déle ho ale posloucháte, tím více se vám líbí, patří totiž do té kategorie openingů, které vám k srdci přirostou postupně. Jedná se o první opening z anime Uchuu Kyoudai aka Vesmírní bratři, jenž je v české otaku komunitě prakticky neznámé. To je velká škoda, jelikož v zahraničí je velmi chváleno a já jeho kvality mohu zatím jen potvrdit.




Proč zrovna tenhle?
Jak už jsem zmínila, k srdci vám přiroste postupně, pak ho ale budete bezvýhradně milovat. Perfektně vystihuje jak celé anime, které je o touze plnit si vlastní sny, je jedno, jak velké či nesplnitelné se mohou na první pohled zdát, tak i oba hlavní protagonisty, bratry Mutu a Hibita. Má optimistický i krapet melancholický nádech zároveň, je jakousi předzvěstí větších věcí, které mají teprve přijít. Jeho slova jsou také optimistická a člověk se zvláště při poslechu jeho první poloviny neubrání úsměvu.
Co se vizuální stránky týče, nijak nevyčnívá, to ani anime. V tomto případě to ale vůbec nevadí, protože ani jedno ani druhé není o vizuáním experimentování, není to třeba.

Kam dál